Štěstí v neštěstí

Poslední týden do Vánoc je před námi. Bývá to asi i nejnáročnější týden v roce. A mě připadá, že i týden největšího stresu v roce.
Všichni šílí z toho, co ještě nemají, jak nic nestíhají, ale jsou to vlastně jen nesplněné cíle, které jsme si dali my samy. Ale kdo se dozví, že jsme  je nesplnili? Proč se tímhle vůbec stresujeme?

Já už dlouho neřeším, jestli stihnu předvánoční úklid ( no jako uklízím poctivě celý rok, tak v čem je to teď teda jiný?) nebo kolik cukroví nakonec upeču, protože vůbec nikdo neví, kolik jsem si ho původně naplánovala, takže je to stres úplně zbytečný.
Nesleduju ani moc sociální sítě, neboť ta dokonalá vánoční atmosféra v některých příspěvcích by mě mohla možná připomenout, že u nás doma to tak „dokonalé“ není. A tím já se zabývat prostě nechci a už vůbec se s tím nechci stresovat. Protože vím moc dobře, co takový stres může přivodit.

Budu dnes hodně osobní, možná je to tím časem vánočním, který já mám nejraději z celého roku a jsem možná i trochu nostalgická. A taky proto, že stejný příběh, který vám budu vyprávět, možná v tuhle chvíli prožívá i někdo jiný.

 

DSC07191

 

Před jedenácti lety mi diagnostikovali R O Z T R O U Š E N O U  S K L E R Ó Z U.
Nevyléčitelnou nemoc, která mi vstoupila do života znenadání a naprosto nečekaně, na dovolené.
Právě na dovolené, kam jede člověk relaxovat, dobít baterky, odpočívat.
Bylo to po velkém pracovním vypětí, obrovském stresu a tělo mě chtělo varovat, že takhle to asi dál nepůjde.  Ale já ho ignorovala a ty varovný signály neposlouchala. Myslela jsem si, že jsem jen nastydla a doma, po návratu, to pak bude zase dobrý. Že naskočím do pracovního procesu a pojedu dál. Jenomže to jsem se pěkně spletla. Bolesti, které jsem měla se stupňovaly ze dne na den. Ale já chtěla být týmový hráč a v práci fungovat jak se ode mě očekávalo. Ovšem moje tělo to vidělo jinak a velmi důrazně mi řeklo DOST! Nemohla jsem sedět, stát, nemohla jsem vůbec fungovat.
Následovalo vyšetření v nemocnici a další den hospitalizace. To vše jen několik dnů od mého návratu z dovolené.
Už z prvního vyšetření bylo jasné, o co se jedná, ale já jsem se to dozvěděla až po všech krevních testech, lumbální punkci, magnetických rezonancích… je to RS.

Co teď? Je zvláštní, jak člověk zareaguje na takovou informaci. Nerozbrečela jsem se, spíš jsem tomu nemohla uvěřit. Nebyl to pro mě konec světa, svět se mi nezhroutil.  RS přece není smrtelná nemoc, nedá se sice vyléčit, ale bude se mnou celý můj život. Myšlenek, který mi probíhaly hlavou bylo asi milion, ale nechtěla jsem jim propadnout.
Malá „depka“  pochopitelně proběhla, ale to, že by někdy mohlo být hůř jsem si nebyla ochotna připustit.
Věřím, že nic není náhoda, že všechno se děje z nějakého důvodu a nemusíme tomu ani rozumět, stačí to jen přijmout.

 

9září_2

 

A já to přijala, s eReSkou jsem se sžila, smířila se s ní.
Nechtěla jsem se stýkat s jinými pacienty s RS, nechtěla jsem slyšet cizí příběhy, propadat depresím jiných lidí, nic jsem nečetla, žádné prognózy- k čemu? Teď je teď. A všechno je jen v mé hlavě. Nechtěla jsem bojovat. Přijala jsem to tak jak to je. Nic víc, nic míň.
Chovala jsem se (a chovám stále) k sobě jako ke zdravé, přece to, že mám diagnózu ještě neznamená, že m u s í m  být n e m o c n á.

Hodně lidí to o mě ani neví. S tou nemocí se dá žít a dá se žít plnohodnotně. Nechtěla jsem, aby mě nemoc jakkoliv omezovala, nechci, aby mnou jakkoliv manipulovala. A žijeme spolu v jakési symbioze už jedenáct let. Já jí ale nechci dávat záminky, aby mi dávala najevo, že je stále se mnou.

Sžít se s léky. To bylo ale to těžší.
Dostala jsem biologickou léčbu, za což jsem byla nesmírně ráda, protože brát dlouhodobě kortikoidy bych nezvládla. Ovšem píchat si ob den  injekce a jako fakt těch jedenáct let to tak funguje ( v nemocnici se občas smějí a považují mě skoro za dinosaura co se mé léčby týká, proč ale měnit něco co funguje, že jo) …
Moc jsem nevěřila, že to po mě fakt chtějí a sama sobě jsem nevěřila, že to dám. Ale musela jsem. Neodešla bych z nemocnice, pokud bych si tu jehlu nezapíchla do nohy. Takže jsem ji zapíchla. A doma pak znovu a znovu.
Ale jakoby nestačilo mít nevyléčitelnou nemoc, to ještě musíte snášet vedlejší projevy těch léků, které vás chrání před vaší nemocí. A to není vůbec žádná sranda. Představte si, že máte chřipku, celkem „obyčejnou „chřipku, kdy vás bolí svaly, klouby, prostě celý člověk, do toho zimnici, no není to zrovna příjemný stav. A teď si to znásobte a budete na vedlejších projevech mého léku.  Klepete se tak, že vám zuby o sebe cinkají, nemůžete se ani pohnout jak vás všechno bolí až do konečků prstů, takže ani ten blbej Ibalgin si sami nepodáte. Bolestí brečíte. Pak tu bolest nějak zaspíte a ráno jdete do práce. No uf.
Mě po pár letech ty vedlejší účinky odezněly, takže už je nemám, ale někomu trvají  pořád ( každý lék to má trochu jinak)… není to zrovna procházka růžovou zahradou.

 

DSC07105

 

Ač to bylo pro mě v počátku nepředstavitelný, RS mi nezabránila mít dítě.
Já to tak moc chtěla a věděla jsem, že budu v pořádku. Cítila jsem to. Byl to můj sen od dětských let.
BÝT MÁMA.
A byla jsem  v hloubi své duše přesvědčená a věřila jsem svému tělu a věděla, že mě v tom nenechá, a že mámou budu. Že neskončím po porodu na vozíku.
Během těhotenství jsem plula na obláčku a kolem mě lítali barevný balónky. Věřila jsem a věřím pořád. Věřím v samu sebe a svoje tělo p o s l o u c h á m .
Porodila jsem nádhernou holčičku, kojila ji jak jen to bylo možný a to bez jakýchkoliv známek zhoršení mýho stavu.

Ataku, tedy projev nemoci jsem měla po osmi letech. A bylo to opět ze STRESU a z práce, tedy té bývalé. A tehdy jsem ten varovný signál poslechla a do práce se nevrátila.
A tady začíná příběh mého blogu a práce, která mě baví. Vlastně je to pro mě i určitá forma t e r a p i e, teď je mi totiž fajn.

Spoustu věcí vidím dnes jinak, jinak je prožívám. To asi každý člověk, který projde podobnou zkušeností. Priority se prostě změní.
A proto… štěstí v neštěstí. Nemoc mě totiž naučila nezabývat se nedůležitými věcmi, nestresovat se věcmi, které nemůžu ovlivnit, radovat se z maličkostí a hlavně věřit sama S O B Ě!

I vy věřte samy sobě, věřte svým pocitům, svým instinktům, věřte svému srdci,  naslouchejte mu. Věřte svému tělu, protože jen vy ho znáte nejlíp.
A mějte sny a jdete za nimi.

P.

Za nádherné fotky moc děkujeme Michele Strasik FOTO

Comments

Napsat komentář: Vítek Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.